Pokud se vám videa u jednotlivých článků nezobrazují správně, prosím aktualizujte stránku.

Říjen 2012

Bev Bevan

31. října 2012 v 0:42 | Alda |  Osobnosti
Beverley "Bev" Bevan je anglický bubeník a jeden ze zakládajících členů skupin The Move a Electric Light Orchestra. Bev se narodil 24. listopadu 1945 v Birminghamu a po škole se krátce živil jako prodavač. Jeho hudební kariéra začala asi někdy v polovině 60. let ve skupině Dennyho Lainea, později Carla Waynea, s nímž poté přistoupil ke vznikající skupině Ace Kefforda, The Move. V této skupině zůstal až do její postupné přeměny v Electric Light Orchestra během roku 1971. (O skupině The Move i o skupině ELO mám napsané samostatné články, takže na ně tímto odkazuju, do rubriky Skupiny).
Vedle bubnování Bev občas také zpíval. Během každého vystoupení The Move obvykle zpíval sólově alespoň jednu píseň. Jeho zpěv - velmi příjemný hluboký vokál - se dostal i na studiové nahrávky této skupiny. Jedná se o dvě písně, a to o Zing! Went the Strings of My Heart z debutové desky a o Ben Crawley Steel Company ze závěrečného alba Message from the Country. Zejména v této písni, která je ve stylu country, vynikne podobnost Bevova hlasu se zpěvem Johnnyho Cashe. Někde jsem nicméně četl, že Bev má hlas ještě hlubší a málokdo je ve světě populární hudby schopen zpívat tak hluboko a přitom čistě. Na některých nahrávkách skupiny ELO zpívá Bev doprovodné vokály, na příklad v písních Above the Clouds (z desky A New World Record) anebo Strange Magic (album Face the Music). V roce 1980 vyšla kniha Bevových pamětí o ELO, nazvaná The Electric Light Orchestra Story (do češtiny bohužel zatím nepřeložená, asi to čeká na mě :) ).
V 80. letech Bev krátce zaskakoval ve skupině Black Sabbath, ale jeho jméno je přece jen nejvíce spojeno se skupinou ELO. V roce 1990 obnovil tuto skupinu, která se rozpadla v roce 1986, pod jménem ELO Part II. Později se jejími členy stali i další hudebníci, kteří se dříve objevili také v řadách ELO (Kelly Groucutt, Mik Kaminski). Sestava vydala dvě studiová alba. Bev pak tuto formaci opustil v roce 1999 a prodal svůj podíl na práva na název skupiny jejímu druhému zakladateli Jeffu Lynneovi. Nadále se tato skupina jmenuje prostě The Orchestra.
V roce 2004 obnovil Bev skupinu The Move pod názvem Bev Bevan's Move, v sestavě byl jediným z původních členů. Tato skupina vystupuje živě s klasickými písněmi The Move. Vedle toho se Bev věnuje moderování na vlnách rádia BBC a psaní recenzí desek pro periodikum Sunday Mercury.
Bev je vedle Jeffa Lynnea jediným členem legendárních ELO, který se podílel na všech nahrávkách. Je jasné, že byl svým kolegou zastíněn, rozhodně je však zajímavou postavou. A jeho hlas prostě miluju :).

Diskografie:

Bev se podílel na všech studiových nahrávkách skupin The Move, ELO a ELO Part II (kromě "comebackového" alba Zoom), takže tímto opět odkazuju na články o nich, kde je diskografie uvedena. Vedle toho vydal sólový singl Let There Be Drums v roce 1976 a podílel se na dvou písních alba The Eternal Idol skupiny Black Sabbath v roce 1987.


Píseň Ben Crawley Steel Company skupiny The Move, z desky Message from the Country. Zpěv Bev Bevan :)

Píseň 43. týdne

27. října 2012 v 18:47 | Alda |  Archiv písní týdne
To jsem zase tak zaneprázdněn, že jsem na píseň týdne skoro zapomněl? Dávám ji sem opravdu na poslední chvíli, protože zítra bych se k tomu nedostal... Ale to v žádném případě nijak neovlivňuje její kvalitu! Vybral jsem Brothers in Arms od britské skupiny Dire Straits, ze stejnojmenného alba, které vyšlo v roce 1985 (také v Československu licenčně u vydavatelství Opus). Autorem hudby i textu je Mark Knopfler. Píseň vyšla také jako singl a ve Velké Británii se umístila na 16. místě. Píseň je mimořádně smutnou baladou o umírajícím vojákovi, který dává sbohem svým "bratrům ve zbrani." Jako taková má pochopitelně velmi silný morální, protiválečný náboj, který je ještě zesílen Markovým brilantním textařským uměním. O něm nebo o Dire Straits brzo napíšu článek, kde se tímhle budu zabývat více. Povšimněme si však, že píseň vyšla právě v době, kdy se opět vyostřovalo napětí mezi východním a západním světem. Ani dneska však píseň neztrácí nic z naléhavosti svého poselství. Války ještě ze světa nezmizely. A my tady, zejména ti, kdo jsme nezažili ani napětí 80. let, si můžeme třeba při poslechu Brothers in Arms uvědomit, jaké máme štěstí, že žijeme v míru. Generace před námi jej většinou neměly.


These mist covered mountains
are a home now for me
But my home is the lowlands
and always will be
Some day you'll return to me -
your valleys and your farms
And you'll no longer burn
to be brothers in arms

Through these fields of destruction,
baptisms of fire
I've witnessed all your suffering
as the battle raged higher
And though they did hurt me so bad
in the fear and alarm,
you did not desert me,
my brothers in arms

There's so many different worlds,
so many different suns
And we have just one world -
but we live in different ones

Now the sun's gone to hell
and the moon's riding high
Let me bid you farewell -
every man has to die
But it's written in the starlight
and every line on your palm:
We're fools to make war
on our brothers in arms

Point of Know Return

25. října 2012 v 20:00 | Alda |  Alba
Dneska odpoledne jsem si na gramofónu pustil desku americké skupiny Kansas, Point of Know Return, která byla vydána v roce 1977 u společnosti Kirshner. Příjemně mi zpestřila odpoledne, a taky jsem si u ní, jak je mým dobrým zvykem při poslechu desek, trochu zdříml a zahnal tak všudypřítomnou únavu. Tak vám tu desku taky představím.
Úspěch, kterého skupina dosáhla s předchozím albem, Leftoverture, a také úspěchy živých vystoupení, vytvořily určitý nátlak, kdy si členové skupiny nebyli jisti, podaří-li se jim tuto vysokou úroveň udržet. Zpěvák Steve Walsh, který nesouhlasil se směrem, jakým se skupina ubírala, na krátko Kansas opustil. Ostatním se však podařilo přemluvit jej, aby se vrátil zpět. Ovšem Point of Know Return mělo být posledním albem, kde Steve a Kerry Livgren, dva hlavní autoři, skládali písně společně. Album se svým obrovským komerčním úspěchem (4. místo v albovém žebříčku v USA, čtyřnásobně platinová deska) se stalo jakýmsi vrcholem toho, co bych nazval "zlatou érou Kansas." V hitparádách uspěly titulní píseň a také Dust in the Wind, přičemž obě se staly ikonickými písněmi skupiny. Kansas pravidelně zněli v rádiích a následné turné přineslo několik veleúspěšných koncertů, na př. v Madison Square Garden.
Point of Know Return přináší oproti předchozím deskám kratší, přístupnější skladby. Ubylo dlouhých instrumentálních pasáží, větší prostor tak dostali oba zpěváci, Steve a Robby Steinhardt. Na druhou stranu zde nenajdeme takové trochu nepatřičně znějící pokusy o pop-rock, jako byla třeba It's You na desce Masque. Album představuje klasický kansasovský progressive rock v kombinaci s výraznou melodičností, s níž se setkáváme už na předchozím počinu. Jedině výše zmíněná Dust in the Wind se tomu vymyká, jedná se o čistě akustickou skladbu, kterou Kerry napsal nejprve jako cvičení na vybrnkávání na akustickou kytaru, načež jej jeho žena Vicci, které se to líbilo, přesvědčila, aby napsal text. Dust in the Wind je jako akustická skladba výjimečná i v celé tvorbě skupiny. Druhá hitovka, titulní skladba, zaujme jednak skvělým Steveovým vokálem, jednak Robbyho sólem na housle, zní vskutku lehce. O něco tvrdší jsou Paradox a Portrait, které žene kupředu rychlý rytmus, a zejména pak Lightning's Hand, dravá skladba se silným vokálem Robbyho Steinhardta a také kytarovým sólem (nevím, který ze dvou kytaristů skupiny jej hraje), blíží se svým pojetím až heavy metalu. Oproti tomu na desce najdeme i dvě pomalejší písně, Closet Chronicles a zejména Nobody's Home s jednoduchou hlavní melodickou linkou hranou na klavír, ovšem s majestátním úvodem. Závěrečná Hopelessly Human asi nejvíce připomíná starší, rané skladby Kansas s členitou strukturou a těžkým zvukem kytar a varhan. První stranu doplňuje krátká experimentální instrumentálka The Spider s dominujícími varhanami a na závěr výčtu skladeb jsem si nechal své oblíbené číslo Sparks of the Tempest, opět se zpěvem a tentokrát pro změnu violou Robbyho Steinhardta. Tato píseň mě zaujala kdysi dávno jednak úvodním riffem, jednak závěrečným, kde mají kytary takový těžko popsatelný zvuk, však si to poslechněte v ukázce. Celkově zní album vskutku kompaktně, skupina zde předvádí svou nástrojovou bohatost, aniž by k tomu potřebovala rozsáhlé instrumentální plochy tak jako na raných deskách, takže pokud chcete začít s poslechem klasických Kansas (t. j. Kansas 70. let, v 80. letech se jejich zvuk dost proměnil a je to docela jiná kapitola), doporučuju právě Point of Know Return.
Ještě něco málo k textům. Skupina zde demonstruje typickou přemýšlivost a obrazotvornost (podle kritiků inspirace britským art rockem), to vše je zabaleno do docela temného hávu. Příkladem může být moje oblíbená Sparks of the Tempest, která ukazuje antiutopistickou vizi totalitární společnosti. Stejně tak Nobody's Home, kterou chápu jako stesk intelektuála nad tím, že jeho vznešené myšlenky společnost nijak neinspirují. Dust in the Wind, jak již název napovídá, obsahuje myšlenku lidské smrtelnosti, pomíjivosti, biblické "prach jsi a v prach se obrátíš." Stejně tak titulní skladba evokuje obraz lodi, která se blíží k okraji světa, odkud "není návratu" (předjímá středověký názor, že Země byla placatá, viz i obal desky). Všimněme si ale slovní hříčky - místo "point of no return" ("místo, odkud není návratu") je použito "point of know return," což by mohlo být "místo, odkud návrat známe", tedy opak, ještě máme určitou naději. Slovo "know" v názvu může odkazovat na další píseň na desce, Portrait (He Knew), která je údajně o Einsteinovi. Troufnu si vyslovit vzkaz, který tehdy Kansas deskou předali: Ano, situace je vážná. Ale ještě je způsob, jak z toho ven, ještě máme naději, ale je třeba, abychom se vážně zamysleli, zdravý rozum nám stále může pomoci najít cestu.

Seznam skladeb:
strana A
1. Point of Know Return (Walsh, Ehart, Steinhardt)
2. Paradox (Livgren, Walsh)
3. The Spider (Walsh)
4. Portrait (He Knew) (Livgren, Walsh)
5. Closet Chronicles (Walsh, Livgren)

strana B
1. Lightning's Hand (Walsh, Livgren)
2. Dust in the Wind (Livgren)
3. Sparks of the Tempest (Livgren, Walsh)
4. Nobody's Home (Livgren, Walsh)
5. Hopelessly Human (Livgren)

obsazení:
Phil Ehart - bicí, chimes, chain-driven gong*, tympány, perkuse
Dave Hope - baskytara, autogyro*
Kerry Livgren - elektrické a akustické kytary, klavír, klavinet, syntezátory, Rinauldo whistling machine*, perkuse
Robby Steinhardt - housle, viola, Faucon lap cello*, zpěv
Steve Walsh - varhany, klavír, čelesta, vibrafon, Peabody chromatic inverter*, syntezátory, zpěv
Rich Williams - elektrické a akustické kytary, Bemis cow pedal*

Jeff Glixman - produkce
Peter Lloyd - ilustrace

* taky vás zajímá, co to je? Prý jen vtípek...


Sparks of the Tempest, v praxi všechno, co jsem o ní výše napsal...

Píseň 42. týdne

18. října 2012 v 22:33 | Alda |  Archiv písní týdne
Nadechněte se a připravte se na něco hodně exotického. Tentokrát se na východě podíváme až do dalekého Temešváru (Timisoara), kde se zrodila přední rumunská rocková skupina Phoenix, slavná od socialistických až do dnešních časů. Z jejího bohatého repertoáru, který časem stavěl na kombinaci rock'n'rollu a rumunské lidové hudby, čímž vznikl t. zv. ethno-rock, jsem vybral jednu z prvních nahrávek, píseň Nebunul cu ochii închişi (hm, tak mě napadá, že si budu muset zjistit klávesovou zkratku na to "ş"). Píseň napsali Victor Cârcu a zpěvák skupiny Moni Bordeianu a vyšla na EP desce Florea stîncilor v roce 1969.
Slyšeli jste někdy něco podobného? Pro mě naprosto fascinující.


Versuri - text:

Pe un munte într-o ţară foarte-ndepărtată,
Stă un om cu ochii-nchişi şi spune ce ne-aşteaptă.
Lumea nu-l ascultă, îl crede un nebun,
Căci vorbele lui sunt ca nişte lovituri de tun.

El stă singur şi liniştit,
Dar în ochii lui închişi
Vede al lumii asfinţit,
Nebunul cu ochii lui închişi.

Zilele trec una după alta sus pe munte
Şi vocea lui se-aude clar spunând foarte multe;
Lumea cea întreagă se-opreşte să-l asculte,
Îl crede un nebun ce-ndrugă multe vorbe-absurde.

Pe un munte într-o ţară foarte-ndepărtată,
Stă un om cu ochii-nchişi şi spune ce ne-aşteaptă.
Lumea nu-l ascultă, îl crede un nebun,
Căci vorbele lui sunt ca nişte lovituri de tun.

překlad (opět pomohl Google translator, jak už to u písní z východního bloku bývá dobrým zvykem):

V horách ve vzdálené zemi
žije muž se zavřenýma očima
Svět jej neposlouchá, myslím si, že je blázen,
protože jeho slova jsou jako rány z děla

Stojí tam sám a tiše,
ale jeho zavřené oči
vidí, jak na svět padá tma
Blázen se zavřenýma očima

Den po dni plyne v horách
a jeho hlas je dobře slyšet a říká mnoho
a svět se zastaví, aby poslouchal
Myslel jsem si, co je to za blázna a jak jsou jeho slova divná.

Inspirace je myslím docela zřejmá...

Píseň 41. týdne - FOR JOHN!

12. října 2012 v 12:43 | Alda |  Archiv písní týdne
Tak v tomto týdnu rozhodně nechci zapomenout na výročí jedné z největších osobností dějin rocku, potažmo 20. století vůbec, liverpoolského zpěváka, hudebníka, člena legendárních The Beatles, myslitele (no a tak bych mohl pokračovat, protože on se za svůj krátký život věnoval kdečemu) Johna Lennona. Jemu jsem věnoval článek o albu Beatles Let It Be, nyní mu věnuju i píseň, vlastně písně týdne, protože budou opět dvě, jak už to bylo u ostatních členů Beatles, v červnu Paula McCartneyho, v červenci Ringa Starra. O Georgeovi Harrisonovi si můžete v rubrice Osobnosti přečíst článek.
Ale nyní už k samotným písním Johnovým. Nejprve zde máme píseň, kterou natočili Beatles, a to pro album Help! a taktéž pro stejnojmenný film (kdo jste jej ještě neviděli, podívejte se na něj, kdo už ano, podívejte se taky), You've Got to Hide Your Love Away, v roce 1965. John ji složil a také zpívá. Je nádhernou ukázkou vlivu Boba Dylana na tehdejší Johnovu tvorbu. Podle některých vysvětlení (Tony Bramwell, blízký kamarád členů skupiny) má text písně odkazovat na manažera Beatles Briana Epsteina, který byl homosexuál, což v té době bylo ve Velké Británii protizákonné, takže to musel skrývat. Sám John tuto hypotézu nepotvrdil; uvedl, že "začal do svých písní dávat trochu ze sebe, psát subjektivně." Poraženecký postoj, který v textu písně můžeme vnímat, najdeme i v jiných Johnových písních, na př. I'm a Loser. - Naprosto kouzelné video je přímo z filmu Help!
Druhou píseň jsem vybral z Johnovy sólové tvorby. Vyšla na albu Imagine v roce 1971 a John ji napsal spolu se svou ženou Yoko Ono. Určitě stojí za to zmínit, že na této písni (stejně jako na několika dalších z tohoto alba) se s kytarou podílel George Harrison. Mimochodem, vznikla o pár let dříve, v roce 1968 a její demoverze se později objevila na sbírkách raritních nahrávek Beatles. Video je z natáčení této písně, takže můžeme vidět Johna s Georgem v jednom nahrávacím studiu. Třetím hudebníkem ve videu je Nicky Hopkins.

... včetně sekačky na trávu (lawn-mower) hrající na příčnou flétnu :). Jedna z mých nejoblíbenějších Johnových písní.
text:

Here I stand head in hand,
turn my face to the wall
If she's gone I can't go on -
feelin' two-foot small

Everywhere people stare
each and every day
I can see them laugh at me
and I hear them say

Hey, you've got to hide your love away
Hey, you've got to hide your love away

How can I even try
I can never win
Hearing them, seeing them
in the state I'm in

How could she say to me
love will find a way
Gather round, all you clowns,
let me hear you say

Hey, you've got to hide your love away
Hey, you've got to hide your love away


text:

Oh my love for the first time in my life
My eyes are wide open
Oh my love for the first time in my life
My eyes can see

I see the wind
Oh, I see the trees
Everything is clear in my heart
I see the clouds
Oh, I see the sky
Everything is clear in our world

Oh my love for the first time in my life
My mind is wide open
Oh my lover for the first time in my life
My mind can feel

I feel the sorrow
Oh, I feel dreams
Everything is clear in my heart
I feel life
Oh, I feel love
Everything is clear in our world

Děkuji kamarádce, která mě s touto písní seznámila.

Na závěr ještě pozvánka na blog bevatles.cz (v odkazech), kde najdete několik aktuálních fotografií Lennonovy zdi v Praze! Takže pokud jste si tam teď nemohli zajet, můžete se alespoň podívat na fotky.



Let It Be

10. října 2012 v 21:08 | Alda |  Alba
Let It Be je posledním vydaným studiovým albem liverpoolské skupiny The Beatles. Vyšlo u společnosti Apple Records 8. května 1970, krátce poté, co skupina oznámila svůj rozchod. Někdy bývá označováno jako předposlední album skupiny, protože Beatles jej z velké části nahráli v lednu 1969, tedy dříve než Abbey Road; s výsledkem ovšem nebyli spokojeni, proto vznikla nová verze alba ve spolupráci s producentem Philem Spectorem, jedna skladba byla nahrána v roce 1970 a album Abbey Road tak vyšlo dříve, než Let It Be. Společně s albem vyšel také stejnojmenný dokumentární film.
Původní myšlenka alba vzešla od Paula McCartneyho, který chtěl vytvořit desku vracející se "ke kořenům", s minimálním využitím studiových vymožeností jako vícestopého nahrávání - aby skupina nahrála desku společně a ne každý zvlášť. Úzce to souviselo s tím, že Paul chtěl obnovit živá vystoupení The Beatles, která skončila v roce 1966. Předpokládal, že bude-li skupina znovu živě vystupovat, obnoví se tím její soudržnost a zlepší se vztahy mezi jednotlivými členy. Proto také původní plán byl nahrát desku (která se měla výstižně jmenovat Get Back) "téměř živě"; podobně vznikaly první nahrávky skupiny na počátku 60. let. Tento postoj se ostatně v té době projevil i u jiných skupin a hudebníků, kteří už byli přesyceni psychedelic rockem, náročným na nahrávání ve studiu a nesnadným pro reprodukci živě při koncertu. Platilo to i pro další členy skupiny, na př. George Harrison sice neměl žádný zájem o obnovení živých vystoupení Beatles, která ze všech členů skupiny údajně nejvíce nesnášel, ale přístup "zpět ke kořenům" se mu docela zamlouval, i díky jeho nedávné spolupráci s Bobem Dylanem a jeho skupinou. Všichni čtyři členové se tedy dohodli na zahájení práce na albu v lednu 1969.
Spolupráce neprobíhala tak hladce, jak Paul patrně doufal. Jednotliví členové spolu nevycházeli dobře, napětí přítomné při nahrávání předchozího alba, známého jako The White Album, bylo ve studiu stále cítit. Vzhledem k tomu, že John Lennon se více zajímal o spolupráci se svou nastávající manželkou Yoko Ono (která byla ve studiu stále s ním) než o přípravu desky, převzal Paul roli lídra skupiny. V jedné chvíli se George pohádal jak s Paulem, tak s Johnem a na několik dní skupinu opustil. Napětí, spory a hádky provázející nahrávání jsou dobře zaznamenány v dokumentu Let It Be.
George se do skupiny vrátil 22. ledna a přivedl s sebou klávesistu Billyho Prestona, jednak aby usnadnil nahrávání, jednak měla jeho přítomnost zmírnit napětí mezi členy skupiny. Během následujícíh dnů vznikly rané verze nejen skladeb, které se později na albu objevily, ale také těch, které vyšly na desce Abbey Road, jako na př. Maxwell's Silver Hammer, Something nebo I Want You (She's So Heavy). Na druhou stranu, během tohoto nahrávání nevznikly písně Across the Universe (byla nahrána už v únoru 1968) a I Me Mine (až v roce 1970). Většina písní skutečně vznikala tak, že jeden hudebník hrál na jeden nástroj - proto na př. v písni Two of Us hraje George basovou linku na elektrickou kytaru, zatímco John a Paul hrají oba na akustické kytary (že by vzpomínka na samé počátky jejich spolupráce ještě v 50. letech?). Veškeré peripetie kolem nahrávání by vydaly na několik článků, proto je tady s dovolením vynechám. Již jsem zmínil, že skupina nebyla spokojena s verzí alba, kterou produkoval Glyn Johns a proto se nahrávky dostaly do rukou Philu Spectrovi, který m. j. nechal do písně The Long and Winding Road přidat orchestr, což se Paulovi nelíbilo. Zcela "pod jeho taktovkou" pak vznikla píseň I Me Mine, rovněž s orchestrálním aranžmá; John Lennon se již jejího nahrávání neúčastnil, v té době už fakticky (ač to oficiálně neoznámil) nebyl členem Beatles.
Složitý vývoj alba se do značné míry odrazil i na jeho různorodosti, co se týče jednotlivých skladeb. Na "návrat ke kořenům" zde rozhodně několik čísel ukazuje. Není to ale návrat k beatu počátku 60. let, spíše tkví ve způsobu, jakým skladby vznikly, což jsem naznačil výše. Z hlediska tvorby skupiny jako celku se jedná o dost výjimečné věci. Je to třeba Georgeovo akustickou blues For You Blue, které je založeno na klasickém bluesovém schématu, t. zv. 12-bar. Jelikož se jinak skupina snažila nalézat stále nové kombinace akordů, toto schéma využila v původní tvorbě jen výjimečně (napadá mě jinak třeba Why Don't We Do It in the Road?). Mimochodem, ve For You Blue je zajímavým způsobem upraven zvuk klavíru a není zde použita baskytara. Jinou takovou písní je blues rocková I've Got a Feeling s nádechem t. zv. jižanského rocku, což je dáno zejména zvukem kytar. Do blues rocku je laděna také slavná Get Back, která původně měla být titulní skladbou desky. Je zajímavé, že zde John Lennon hraje sólovou kytaru (zřejmě kvůli Georgeově dočasnému odchodu). Dig a Pony je oproti těmto o něco přitvrzená. Ze zcela jiného soudku jsou artrockové opusy I Me Mine, kde se mění v refrénu rytmus ze 3/4 na 4/4, The Long and Winding Road a titulní Let It Be. Všechny vznikly s použitím orchestru. V Let It Be je nádherné kytarové sólo, podle mě jedna z nejhezčích ukázek Georgeovy kytarové práce. The Long and Winding Road vyšla jako singl 13. června 1970 a stala se tak posledním singlem, který vyšel ještě za života všech čtyř členů skupiny. Paul sice její instrumentaci nemá rád, ale já si myslím, že je to právě tato úprava, která z písně činí majestátní, důstojnou tečku za tvorbou skupiny. Jako artrock bych označil i vpravdě vesmírnou Across the Universe, která má ale úplně jiný charakter, než předchozí písně. Je popravdě dost nepopsatelný, takže si ji raději poslechněte v ukázce níže. V každém případě je to jeden z Johnových nejlepších kousků. Pak tu máme ještě folk rockovou Two of Us s nádherným dvouhlasem Johna a Paula, a jednu prastarou, již někdy z přelomu 50. a 60. let pocházející One after 909, se zřetelným odkazem na country písně a textem o vlaku, což je v country oblíbený námět. Ony dvě "výplně" Dig It a Maggie Mae rozhodně nemůžu nezmínit, protože na albu mají své místo, jako připomínka rozsáhlých experimentálních snah let předešlých.
Z určitého hlediska lze Let It Be považovat za určitou syntézu všech možných proudů, které se v tvorbě Beatles objevily. V tomto ohledu je toto album pro mě vrcholem diskografie Beatles. Nechci říkat přímo jejím logickým závěrem, protože se můžeme jen dohadovat, jak by byli Beatles pokračovali, kdyby Paul a Ringo Starr přistoupili na Johnův návrh, aby na Georgeovo místo (když ten v lednu 1969 skupinu opustil a až později se ukázalo, že jen dočasně) přišel Eric Clapton. Potenciál pokračovat dále určitě měli, situace se ale vyvinula jinak a zbytek známe. V každém případě mám z Let It Be dojem, jako by se tu Beatles přesunuli na ještě vyšší úroveň. Napadá mě na závěr, že deska Let It Be je jako sám život: nesmírně (až vesmírně) pestrá...

VĚNOVÁNO JOHNU LENNONOVI, KTERÝ VČERA OSLAVIL 72. NAROZENINY. JE TU S NÁMI.

Seznam skladeb:*
strana A
1. Two of Us (McCartney)
2. Dig a Pony (Lennon)
3. Across the Universe (Lennon)
4. I Me Mine (Harrison)
5. Dig It (Lennon-McCartney-Harrison-Starkey)
6. Let It Be (McCartney)
7. Maggie Mae (traditional, arr. by Lennon-McCartney-Harrison-Starkey)

strana B
1. I've Got a Feeling (Lennon-McCartney)
2. One after 909 (Lennon-McCartney)
3. The Long and Winding Road (McCartney)
4. For You Blue (Harrison)
5. Get Back (McCartney)
* - všechny písně kromě I Me Mine, Dig It, Maggie Mae a For You Blue oficiálně napsali ve spolupráci Johna Lennona a Paula McCartneyho, uvádím skutečné autory

obsazení:
John Lennon - zpěv, rytmická kytara, sólová kytara (B5), steel kytara (B4), akustická kytara (A1,3,7), 6-strunná baskytara (A5, B3), pískání (A1)
Paul McCartney - zpěv, baskytara, akustická kytara (A1,7), klavír (A3,5,6, B3,4), varhany Hammond a elektrický klavír (A4), maracas (A6)
George Harrison - zpěv, sólová a rytmická kytara, akustická kytara (A4, B4), tambura (A3), 6-strunná baskytara (A1,7)
Ringo Starr - bicí, perkuse

Billy Preston - klávesové nástroje (A2,5,6, B1-3,5)
Richard Anthony Hewson - aranžmá smyčcových a dechových nástrojů (A4, B3)
John Barham - aranžmá sboru (A3,4, B3)
George Martin - shaker (A5), aranžmá smyčcových a dechových nástrojů (A6); produkce
Brian Rogers - aranžmá smyčcových a dechových nástrojů (A3)
Phil Spector - produkce

Původní návrh Johna Lennona na obal desky Get Back

Konečná podoba obalu desky Let It Be


Píseň 40. týdne

6. října 2012 v 13:18 | Alda |  Archiv písní týdne
Za září jsem těch článků moc nenapsal, pokusím se to v říjnu napravit :). Můj blog si na svoje první narozeniny ještě chvíli počká, ale mně je zítra dvaadvacet, tak sem přece chci dát něco speciálního, narozeniny má člověk pravda jen jednou do roka, i když už to zdaleka neprožívám tak, jako když jsem byl malé dítě. To malé dítě tenkrát před lety poslouchalo hudbu často, ale protože mělo velmi úzoučký záběr, poslouchalo své oblíbence pořád dokola. Jedněmi z nich byli také českoslovenští Olympic, o jejichž desce Pták Rosomák jsem nedávno psal článek. Z této desky pochází i následující píseň Ikarus Blues, jejímiž autory jsou Ladislav Klein (který je také zpěvákem) a Zdeněk Rytíř (hraje v písni na sitár). Skutečnou hodnotu této písně (včetně jejího textu, u nějž mi připadá neuvěřitelné, že tenkrát vznikl a prošel, i když rok 1969 ještě nebyl tak "utažený" - ty jinotaje se mi zdají celkem dost průhledné) jsem objevil a docenil teprve nedávno, to pětileté dítě píseň vnímalo úplně jinak: ten začátek jsem si představoval, vzpomínám-li si dobře, že někdo přichází chodbou, a z verše "náš pád ještě dneska neskončil", který jsem slyšel jako "náš PÁN ještě dneska neskončil", jsem si odvodil, že ta píseň je o pánovi, který se každý večer vrací z práce, ale dneska se nějak nevrací. Myslím, že jsem ji tenkrát moc rád neměl - asi kvůli délce... kde to dítě tenkrát mohlo vědět, že jednou bude poslouchat písně i dvakrát tak dlouhé.


text (kdo trochu znáte tehdejší okolnosti, leccos vám možná dojde):

Křídel pár, to je ten krásný dar,
který zapomněl nám dát pán
Tobě ho dal, a jak už to bývá,
nemohl's ho unést sám
Jméno tvé zná dnes každý z lidí -
Ikarus, který k slunci vzlét
Ó, příteli můj, už je to dávno,
už je to pěkná řádka let

Touhu tvou má, každý nosí
a každý se s ní narodil
Za první pád, když jsme ještě malí bosí,
tak dostaneme hned svůj díl
A potom už pouze své pírečko k pírku
my lepíme celý život svůj
voskem ze svícnů na oltáři bohů
Ó, Ikare, při nás teď stůj

Znáš dobře ten dlouhý pád
ze slunce temnou nocí
Znáš bohy mocný, moc jedí a nesní,
jsou nemocní svojí mocí
Slunce ti křídla rozpouští
a dole tě moře čeká
Tvůj pád ještě dneska neskončil -
a to mě právě leká

Jednou snad se moře uklidní
a vlny pírka na břeh vynesou
a dětí houf je vezme do dlaní
a domů si je ponesou
Až potkáš to dítě pak pamatuj,
to nesou malé zbytky velkých snů
To dítě to ví - jen se podívej -
snad v něm vidí záblesk příštích dnů

To byl můj přítel Ikarus,
kterému zpívám tohle blues
Byl miláčkem múz a nepřítel zlých bohů,
kteří mají trošku jiný vkus
Jen křídel pár, to je ten krásný dar,
který zapomněl nám dát pán
Tobě ho dal, a jak už to bývá,
nemohl's ho unést sám

Znáš dobře ten dlouhý pád
ze slunce temnou nocí
Znáš bohy mocný, moc jedí a nesní,
jsou nemocní svojí mocí
Slunce ti křídla rozpouští
a dole tě moře čeká
Náš pád ještě dneska neskončil -
a to mě právě leká