Pokud se vám videa u jednotlivých článků nezobrazují správně, prosím aktualizujte stránku.

Březen 2012

Locomotiv GT

31. března 2012 v 16:12 | Alda |  Ostblok Rock
Než povím něco o skupině uvedené nadpisem, chtěl bych vám prve s potěšením oznámit, že se Rock around the Clock rozšiřuje o novou rubriku - Ostblok Rock. Jak již název této rubriky může napovědět, budou se články v ní obsažené zabývat rockem ze států bývalého východního bloku (včetně Československa). I pro ty z vás, kteří tyto skupiny pamatujete z dob jejich největší slávy, bude asi spoustu informací nových, ale tato rubrika je určená zejména pro mladší generaci, která bude možná překvapena hudební pestrostí rockové hudby socialistických zemí (já jsem rovněž). Zvláštní rubriku pro tyto skupiny jsem vytvořil, jednak aby více vynikla a upoutala pozornost, jednak proto, že specifické prostředí, v němž tyto skupiny působily, mohlo do značné míry ovlivnit jejich vývoj (který nicméně ve většině případů reflektoval vývoj západní hudby).

A nyní již ke slíbené Locomotiv GT. Maďarská progressive rocková skupina, založená v roce 1971 v Budapešti na základech dvou t.zv. Supergroups - sestav vytvořených na základě anket v časopise Youth Magazine. Zakládajícími členy byli Gábor Presser (klávesy, zpěv; ex - Omega), Károly Frenreisz (baskytara), Jószef Laux (bicí nástroje) ze sestavy Supergroup I; Barta Tamás (sólová kytara) ze sestavy Supergroup II. Neoficiálním "pátým členem" byla textařka Anna Adamisová (rovněž ex - Omega), manželka Jószefa Lauxe, který také plnil roli manažera skupiny. Od počátku existovalo určité napětí mezi Locomotive GT a Omegou, právě kvůli tomu, že Gábor a Anna původně působili ve skupině Omega.
Skupina měla od počátku velký úspěch s písněmi vlastní tvorby. Hned v roce založení vyšla píseň Ezüst nyár ("Stříbrné léto"), jejíž popularita byla tak velká, že skupina byla pozvána do Tokia na World Popular Song Festival. Zde vystoupili s písní Touch Me, Love Me, Rock Me (pro maďarské skupiny bylo obecně celkem běžné, že některé jejich písně existovaly i v anglické verzi pro export). V prosinci téhož roku vydali své první LP, nazvané prostě Locomotiv GT, které bylo ovlivněno britským progressive rockem. Zajímavé je, že Locomotiv GT byli v té době populární spíše v zahraničí, na Západě, k čemuž přispěl i článek v časopise New Musical Express následujícího roku. V následujících dvou letech vyšly v Maďarsku další dvě alba, a materiál z prvních třech desek pak byl znovu natočen v angličtině na exportní desku pro Spojené království a USA. Jmenovala se stejně jako jejich debutová deska a dále přispěla k popularitě skupiny v západních zemích. Ještě předtím se skupina, jako jediná z celé kontinentální Evropy, zúčastnila festivalu Great Western Express Festival v Lincolnu v Anglii, kde vystoupila po boku takových skupin jako Genesis či Beach Boys.
V roce 1972 skupinu opustil Károly Frenreisz, protože nesouhlasil s tím, aby skupina vytvořila hudbu k muzikálu An Imaginary Report on an American Pop Festival. Založil vlastní skupinu Skorpió a nahrazen byl dalším ex-členem Omegy, Tamásem Somló.
Díky albu Bummmm!, které vyšlo v roce 1973, se skupina konečně stala populární i domovském Maďarsku. Bylo to i díky lehčímu, stravitelnějšímu stylu, v němž album vzniklo. Problém nastal ve chvíli, kdy se Tamás Barta rozhodl zůstat v USA, kde byla skupina na turné. Album Bummmm! bylo následně v Maďarsku zakázáno, ovšem i přesto se Locomotiv GT stali nejoblíbenější maďarskou skupinou (do té doby to byla Omega). Následujícího roku mělo vzniknout další album pro západní trh, ale maďarská vláda zakázala skupině toto album vůbec vydat, takže vyšlo až koncem 80. let (pouze v Maďarsku). Není bez zajímavosti, že album mělo vzniknout ve spolupráci s impresáriem Rolling Stones Jimmym Millerem. V rodném Maďarsku nicméně Locomotiv GT pokračovali v činnosti s novým kytaristou Jánosem Karácsonym. Vznikly desky Mindig Magasabbra ("Ještě výše") a dvojalbum Locomotiv GT V., které bylo opět v Maďarsku zakázáno. (Pochází z něj mj. vám známá píseň A Kicsi, a nagy, az Artúr és az Indián). Bylo to poslední album, na němž se podíleli Jószef Laux a Anna Adamisová. Jószef poté odešel do USA, kde pokračoval v práci jako producent. Po nějaké době jej trvale nahradil János Solti.
V té době zápolili Locomotiv GT s problémy s maďarským komunistickým režimem; Gábor Presser sice v roce 1977 dostal ocenění za přínos rockové hudbě, ovšem to nezabránilo, aby skupině nebylo zakázáno vystupování v jejich zemi. Také nemohli vystupovat v Rumunsku, kde se rok předtím odehrálo úspěšné turné. Tyto problémy téměř způsobily rozpad kapely, ovšem podařilo se je překonat. S novým textařem, Dusánem Sztevanovitym, natočili v roce 1980 desku Loksi (název podle přezdívky skupiny), kterou se jim podařilo prosadit i přes cenzuru. Vznikla pak ještě další dvě alba, z nichž jedno - Locomotiv GT X. bylo natočeno i v anglické verzi (jako Too Long) a vyšlo v Británii v roce 1983. Skupina v 80. letech hodně koncertovala v zemích východního bloku - na př. v Polsku a v SSSR. V roce 1986 se kvůli stále trvajícím problémům s maďarským režimem rozešla, ovšem pouze dočasně. V 90. letech Locomotiv GT svou činnost obnovili a doposud patří k nejoblíbenějším maďarským skupinám.

Diskografie - Maďarsko:

Locomotiv GT (1971)
Ringasd el magad (1972)
Bummm! (1973)
Mindig magasabbra (1975)
Locomotiv GT V. (1976)
Zene - Mindenki másképp csinálja (1977)
Mindenki (1978)
Loksi (1980)
Locomotiv GT X. (1982)
Ellenfél nelkül (1984)
424 - Mozdonyopera (1997)
A fiúk a kocsmába mentek (2002)

Ostatní země:

Locomotiv GT (Velká Británie + USA; písně z maďarských desek Locomotiv GT, Ringasd el magad a Bummm!; 1973)
Locomotiv GT (Argentina; 1973)
Locomotiv GT (Československo; album Ringasd el magad; 1973)
Live in Warsaw (Polsko; 1975)
Mindig magasabbra (NSR; 1976)
Motor City Rock (země východního bloku; 1978)
Mindenki (Československo; 1979)
Locomotiv GT (NSR + Švédsko; 1980)
Todos (Španělsko; 1980)
Too Long (Velká Británie; 1983)


Locomotiv GT, 70. léta


Obal desky Mindig magasabbra

Píseň 13. týdne

30. března 2012 v 17:32 | Alda |  Archiv písní týdne
Tento týden si hudebně "odskočím" do bývalého východního bloku, konkrétně do Maďarska, a představím vám skupinu, jejíž název patrně něco řekne zejména starší generaci: Locomotiv GT. Píseň se jmenuje A kicsi, a nagy, az Artúr és az Indián, což znamená něco jako "Malý a velký, Artur a Indián." Vyšla na desce Locomotiv GT V. v roce 1976. Jejími autory jsou Gábor Presser, klávesista a zpěvák skupiny, a Anna Adamisová, textařka mnoha písní skupiny, pro niž to mimochodem bylo poslední album, na němž se podílela.
Píseň se objevila na výběrovém albu firmy Supraphon Ruleta - Maďarské rockové skupiny, které bylo vydáno v roce 1978. Odtud ji také znám a mám ji rád :). Maďarský rock je - jak uslyšíte - nesmírně melodická a hudebně barevná záležitost. Tedy alespoň - Locomotiv GT. (Ovšem znám i další).


Text - kdo tomu rozumí, ať se přihlásí! :) :

1. Amíg te játszottál a téren,
Én billentyűket gyúrtam egy zongorán.
Táncoltam a kötélen és majdnem leestem,
S a nézőtéren rajtad nevettem.

2. Még tizenöt sem voltam,
S megőrültem már a dobokért.
Átestél egy kanyarón és egy diplomán,
Illemórán és tánciskolán.

3. És egyszer felgördült a függöny,
És szemben ült a tisztelt publikum,
Eljátszottunk mindent, amit addig tanultunk,
Kivéve, mit akkor se tudtunk.

R1. A Kicsi, a Nagy, az Artúr és az Indián,
Minden hangot ismernek a zongorán,
És ha néha-néha ezt nem is hallod meg,
Mégsem vagyunk elcserélt fejek.

4. Prágában a csilláron is lógtak,
Autogramhoz egy rúzs volt a toll.
Kétszázezer ember, vagy egy meghitt klub,
Mindegy, hogyha szól a rock and roll.

5. Varsóban elveszett a Somló (ó a Somló),
És zárva volt az információ.
Locomotív-tortát küldött egy híres szakács,
S Chicagóban szólt a rádió.

6. Londonban szótárt reggeliztünk,
De jobban esett volna egy fasírt,
Indián egy medvetalpat rendelt áfonyával,
Józsi tegezett egy bölcs fakírt.

7. Roppantul gyűlölök repülni.
Én kimondottan tudom élvezni,
Szebbnél-rosszabb szállodákban töltöm életem,
Telefonkönyv lett már a fejem.

R1.

8. Ültünk a járdán benzingőzben,
Friscóról meg született egy dal,
Egy-két elfelejtett szóban sosem volt hiány
És nem jött el az álomarcú lány.

9. Én csak a kék asszonyt szerettem,
És kotta nélkül játszom az életem.
A tengelykezű félember még mindig látogat,
De kértem már, hogy ringasd el magad.

R2. A Kicsi, a Nagy, az Artúr és az Indián,
Minden hangot ismernek a zongorán,
És ha néha-néha ezt nem is hallod meg,
Mégsem vagyunk elveszett fejek.

10. Anna doktor ujja morze,
Írógépén nem volt zsé betű.
Az erősítő megremeg, ha Artúr közeleg,
A barázdáról leugrik a tű.

11. Hordjuk a bal cipőt s a jobbat,
Kezünk írja és játssza a dalt,
Én mondom a dallamát és te a szövegét,
Tolni kell a banda szekerét.

R2.
R2.

Původně jsem tady chtěl umístit překlad do angličtiny z google translatoru, ale vzhledem k jeho délce (limit 40 tis. znaků na článek) to nejde, takže krátký souhrn: protagonista písně vzpomíná na svá školní léta, kdy začal s muzikou a postupně se stal slavným a projezdil celý svět. Barvitě popisuje jednotlivé štace ve světových velkoměstech (mj. Praha, Londýn, Chicago) a užívá si rock'n'roll a nadšení diváků.

Rush

29. března 2012 v 0:19 | Alda |  Skupiny
Kanadská progressive rocková skupina, která byla založena v roce 1968 a v roce 1974 vstoupila do dějin rocku vydáním první desky. Od té doby - a brzy to bude 40 let - je hudebně činná a je to tedy rozhodně jedna z nejdéle téměř bez přerušení existujících rockových kapel. Co více, téměř po celou tuto dobu hrála v tomtéž obsazení - Rush je neodmyslitelně spojena se jmény Geddy Lee (baskytara, syntezátory, zpěv), Alex Lifeson (kytary, syntezátor) a Neil Peart (bicí). Jedná se tedy o zjev v rockových dějinách zcela ojedinělý. Aneb ukažte mi druhou kapelu, která to téměř 40 let táhne beze změn v obsazení...
Skupina vznikla v sídle s poetickým názvem Willowdale poblíž Toronta v kanadském státě Ontario. Zakládajícími členy byli vedle Alexe Lifesona basista Jeff Jones a bubeník John Rutsey. Jones byl záhy nahrazen Geddym Leem, Alexovým spolužákem. Tato sestava získávala zkušenosti na školních bálech a podobně a v roce 1973 vydala první singl, cover verzi písně Buddyho Hollyho, Not Fade Away. Následně Rush založili svou vlastní nahrávací společnost, Moon Records a za pomoci producenta Terryho Browna vydali následujícího roku svou první desku, hudebně s patrným vlivem Led Zeppelin. Píseň Working Man si získala pozornost rozhlasu, čímž byla umožněna větší popularizace Rush.
Po vydání debutového alba se rozhodl odejít John Rutsey, jednak kvůli zdravotním problémům, jednak kvůli nechuti koncertovat. Nahradil jej Neil Peart, který převzal také úlohu textaře, protože Geddy Lee údajně neměl o psaní textů příliš velký zájem a chtěl se - společně s Alexem Lifesonem - plně soustředit na skládání hudby. Rush poté vystoupili jako předskokani Uriah Heep a Manfred Mann's Earth Band před 11 tisíci diváky. Následovaly v rychlém sledu za sebou dvě dost rozdílné desky, Fly by Night a Caress of Steel, první se znatelnými vazbami k hard rocku debutového počinu, druhé se dvěma epickými skladbami na druhé straně ukazující jasně nástup progressive rocku v tvorbě skupiny. Následující deska, 2112, v tomto směru (poněkud navzdory přání vydavatelství) pokračovala dvacetiminutovou titulní skladbou rozdělenou do sedmi částí. Přesto - či snad právě proto? - se toto album stalo prvním platinovým (1 milion prodaných kopií) albem Rush v Kanadě.
Další dvě alba vznikala ve Velké Británii pod vlivem "klasických" progressive rockových skupin jako Yes či King Crimson. Skupina rozšířila jak používané hudební postupy (na př. neobvyklé rytmy), tak nástrojovou základnu - do sestavy se dostaly syntezátory, jichž skupina nadále využívala čím dál více, či různé druhy perkusí. Takto vznikla další dvě alba, A Farewell to Kings a Hemispheres, která byla koncepčně propojena skladbou Cygnus X-1, přičemž každé obsahovalo jednu ze dvou částí písně.
Počátek 80. let znamenal přechod k novému zvuku skupiny, použití syntezátorů se ještě rozšířilo, zatímco progressive rockové prvky byly potlačeny a skupina přešla ke "komerčnějšímu", t.zv. radio-friendly zvuku. (Viz článek o albu Moving Pictures v sekci Alba). Společně s tím pronikly do tvorby Rush prvky stylu new-wawe a také reggae. Projevilo se to mimo jiné také na prodejnosti desek: album Permanent Waves z roku 1980 se stalo prvním albem Rush, které to dotáhlo do americké Top 5. 80. léta se v produkci Rush nesla dále ve znamení syntezátorů, které postupně získaly funkci hlavního sólového nástroje. Počínaje albem Grace under Pressure (1984) začal Neil Peart používat elektrické bicí značky Simmons a také Alex Lifeson nezůstával s využíváním moderních technologií pozadu, když na deskách z druhé poloviny 80. let využíval různé modulátory na elektrickou kytaru. "Elektro" zvuk Rush se rozšířil o vlivy stylů jako ska a funky.
Na sklonku 80. let se Rush v rámci zvuku orientovaného hlavně na syntezátory pomalu vyčerpali a album Presto (1989) bylo založeno více na kytaře. Byl to částečný návrat k hard rockovým kořenům, Rush nicméně dále experimentovali s novými vlivy, na př. s jazzem. Alba v 90. letech, zejména Test for Echo (1996), pak dále kytarové party vyzdvihla. V roce 1996 byli Rush jako první rockoví hudebníci oceněni řádem Order of Canada.
Do působení Rush v té době zasáhly tragické události v rodině Neila Pearta, když při autonehodě zahynula jeho dcera Selena a krátce na to zemřela na rakovinu jeho manželka Jacqueline. Neil potřeboval čas tragické události překonat a proto byla činnost Rush na nějakou dobu přerušena. Neil v té době hodně cestoval na svém motocyklu BMW (napsal o tom také knihu Ghost Rider: Travels on the Healing Road) a v určité chvíli se rozhodl vrátit se k činnosti muzikanta. V roce 2002 pak bylo vydáno album Vapor Trails, které bylo založeno čistě na kytarovém zvuku a neobsahovalo žádné klávesové nástroje (poprvé od desky Caress of Steel). Krátce poté nastal čas oslavit 30. výročí existence kapely - jak jinak než velkým turné, v jehož rámci zavítali Rush i do České republiky.
Zatím poslední vydanou deskou Rush je Snakes&Arrows z roku 2007, kterého se celosvětově prodalo přes 600 tisíc kopií (ve srovnání s prodejnostmi desek v 70. a 80. letech se toto číslo může zdát směšně malé, ale nesmíme zapomínat, že situace na tehdejším hudebním trhu byla jiná než dnes). Rush nadále koncertují a v současné době chystají album Clockwork Angels. To by mělo být vydáno koncem letošního roku. Dokonce má podle něj vzniknout kniha, kterou má v plánu napsat dlouholetý Neilův kamarád Kevin J. Anderson.
Rush jsou, jak už jsem předeslal na úvod, zcela neobvyklým zjevem na rockové scéně od 70. let až dodnes. Dokázali se vyrovnat s vývojem hudebních trendů, z čehož navíc dokázali mnohé vytěžit a vytvořit spoustu nesmírně zajímavých písní a skladeb, jak hudebně, tak také textově (aneb dostal-li Bob Dylan ocenění za své texty, měl by jej dostat i Neil Peart). I v tomto ohledu prošli Rush patrným vývojem - od vlivů sci-fi a fantasy v 70. letech po osobnější, filozofickou reflexi od let 80.; je zřejmé, že i tady jsou poněkud jinde než většina skupin. Rush možná nebyli tak bombastickými hvězdami v časech svého mládí, ovšem zato se udrželi až do dnešních dnů. Zásadní zásluhu na tom bezpochyby má i výjimečné umělecké spojení tří osobností - muzikantů, skladatelů (Geddy, Alex) a textaře (Neil). Jsou to pro mě fascinující lidé a já doufám, že toto spojení ještě nějakou dobu vydrží. Zanedlouho bude 40. výročí existence Rush. Dočkáme se i padesátého?

Diskografie - studiová alba:

Rush (1974)
Fly by Night (1975)
Caress of Steel (1975)
2112 (1976)
A Farewell to Kings (1977)
Hemispheres (1978)
Permanent Waves (1980)
Moving Pictures (1981)
Signals (1982)
Grace under Pressure (1984)
Power Windows (1985)
Hold Your Fire (1987)
Presto (1989)
Roll the Bones (1991)
Counterparts (1993)
Test for Echo (1996)
Vapor Trails (2002)
Feedback (2004 - pozn. tributní album)
Snakes&Arrows (2007)
Clockwork Angels (2012)


Rush v 70. letech: zleva Geddy Lee, Neil Peart, Alex Lifeson


Logo skupiny


Píseň Anthem z desky Fly by Night už dávala tušit, že hard rock v podání Rush bude hodně jiný...


A Farewell to Kings ze stejnojmenného alba. Jedna z mých nejoblíbenějších :).


A takto nějak znějí Rush v novém tisíciletí, píseň Freeze z desky Vapor Trails. Dodejme, že se jedná o jednu ze čtyř písní t. zv. cyklu o strachu (Fear). Ostatní tři jsou Enemy Within (z desky Grace under Pressure), Weapon (Signals) a Witch Hunt (Moving Pictures).



Píseň 12. týdne

22. března 2012 v 22:23 | Alda |  Archiv písní týdne
Pro tento týden zůstanu ještě v progressive rockové sféře, i když tentokrát s jiným odstínem. Vybral jsem poslední singlový hit britské skupiny Sweet, Love Is Like Oxygen. Vyšla v roce 1978 na desce Level Headed a jako singl dosáhla v Británii na 9. místo, zatímco ve Spojených státech se jí dařilo o příčku lépe. Píseň napsali kytarista skupiny Andy Scott a Trevor Griffin.
Kdo znáte klasický, glamrockový zvuk skupiny (písně jako třeba legendární Ballroom Blitz), budete možná touto písní překvapeni. Nebo možná budete překvapeni, že je to právě píseň Sweet. Údajně byla pro znatelnou stopu vážné hudby (ve střední části) a snad i vokály přisuzována skupině Electric Light Orchestra. Dobře dokazuje odklon skupiny od onoho glamrocku a její úspěch naznačuje, že Sweet dokázali dobře dělat i jiný druh hudby.


text:

Love is Like Oxygen:You get too much, you get too high,Not enough and you're gonna die.Love gets you high.
Love is Like Oxygen: (Love is Like Oxygen)You get too much, you get too high, (Love is like oxygen; Too high)Not enough and you're gonna die. (Love is like oxygen; Gonna die)Love gets you high.
Time on my side.I got it all.I heard that prideAlways comes before a fall.
There's a rumor goin' around the town.That you don't want me around.I can't shake off my city blues.Everywhere I turn, I lose...
Love is Like Oxygen: (Love is Like Oxygen)You get too much, you get too high, (Love is like oxygen; Too high)Not enough and you're gonna die. (Love is like oxygen; Gonna die)Love gets you high.
Love is Like Oxygen: (Love is Like Oxygen)You get too much, you get too high, (Love is like oxygen; Too high)Not enough and you're gonna die. (Love is like oxygen; Gonna die)Love gets you high.
Time is no healer.If you're not there.Holy fever.Set words in the air.
Some things are better left unsaid.I'm gonna spend my days in bed.I walk the streets at night,To be hidden by the city light. City light.
Love is Like Oxygen: (Love is Like Oxygen)You get too much, you get too high, (Love is like oxygen; Too high)Not enough and you're gonna die. (Love is like oxygen; Gonna die)Love gets you high.
Love is Like Oxygen: (Love is like oxygen)You get too much, you get too high, (Love is like oxygen; Too high)Not enough and you're gonna die. (Love is like oxygen; Gonna die)Love gets you high.



Píseň 11. týdne

16. března 2012 v 18:04 | Alda |  Archiv písní týdne
Na tento týden jsem vybral píseň Icarus (Borne on the Wings of Steel) od skupiny Kansas. S touto skupinou a některými jejími členy jste se už na stránkách mého blogu setkali, tentokrát se představí písní z alba Masque, vydaného v roce 1975. Autorem hudby i textu je Kerry Livgren. Přesto, že se na tomto albu Kansas posunuli (oproti předcházejícímu počinu Song for America) ke vzdušnějšímu, posluchačsky přístupnějšímu projevu, číslo v sobě nezapře hutný progressive rockový základ. Je mu ovšem dán přímočařejší, melodičtější rozměr. Rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších věcí od Kansas a vedle epické Pinnacle a nenápadného klenotu Two Cents Worth nejvýraznější číslo na tomto skvělém albu.


text:

Early in the morning sunlight
Soaring on the wings of dawn
Here I'll live and die with my wings in the sky
And I won't come down no more

Higher than a bird I'm flying
Crimson skies of ice and fire
Borne on wings of steel I have so much to feel
And I won't come down no more

Sail on, sail on, I will rise each day to meet the dawn
So high, so high
I've climbed the mountains of the sky
Without my wings you know I'd surely die
I found my freedom flyin' high
I've climbed the mountains of the sky

Floating on a cloud of amber
Searching for the rainbow's end
Earth so far below me,
I'm here alone, free
I can't come down no more


Carl Perkins

15. března 2012 v 0:30 | Alda |  Osobnosti
Před nedávnem jsem slíbil článek o tomto americkém rock'n'rollovém zpěvákovi, kytaristovi a skladateli (9. dubna 1932 - 19. ledna 1998) a představil jsem vám jej pomocí písně Honey Don't. Teď tedy o této významné postavě rockových dějin povím něco bližšího. Úvodem asi tolik, že to byla jedna z klíčových postav úsvitu rock'n'rollu v druhé polovině 50. let.
Carl se narodil v chudé rolnické rodině v americkém státě Tennessee. Do kontaktu s hudbou se dostal díky poslouchání rádia, konkrétně pořadu Grand Ole Opry, načež požádal rodiče o kytaru. Rodina si ji nemohla dovolit, proto Carlův otec Buck vyrobil nástroj z krabice od doutníků. Později potom Carlovi koupil starší kytaru od souseda z ulice. Carlovými vzory byli Roy Acuff, jehož písně se naučil hrát odposloucháním z rádia, a také bluegrassový muzikant Bill Monroe.
V roce 1947 se rodina přestěhovala do blízkosti významného hudebního centra - Memphisu. Carl a jeho bratr Jay (později také další sourozenec, Clayton) začali vystupovat v hospodách v okolí. Tak vznikla skupina Perkins Brothers, která rychle dosáhla místního úspěchu. Počátkem 50. let se Carl oženil s Valdou Criderovou, která měla vlastní zaměstnání, což mu umožnilo přestat pracovat na plný úvazek a více se věnovat hudbě. Ke skupině se připojil bubeník W.S.Holland.
V roce 1954 se Carl seznámil se Samem Phillipsem, který byl jeho hrou zaujatý a umožnil mu vydat první nahrávky (jednalo se o písně Turn Around a Movie Magg). Pak začal Carl vystupovat s přední postavou tehdejší scény - zpěvákem Elvisem Presleym. Sam Phillips o Perkinsovi prohlásil, že je to chlapík, jehož styl znamená revoluci v country hudbě (rock'n'roll se měl teprve zrodit). Následujícího roku napsal Carl svůj největší hit, píseň Blue Suede Shoes. V USA dosáhla v roce 1956 na vrchol žebříčku country. V Británii se pak dostala do top 10.
V březnu 1956 se Carl vážně zranil při autonehodě; bubeník Holland mu zachránil život. Na následky zranění z nehody později zemřel Carlův bratr Jay. Carl se zotavoval asi měsíc, poté se vrátil k vystupování. Jedno turné ovšem předčasně ukončil, protože ho šokovala divoká atmosféra jednoho z koncertů. V následujících letech pokračoval ve vystupování a nahrávání singlů i dlouhohrajících desek; napsal také několik písní pro jiné umělce, na př. pro Johnnyho Cashe (Daddy Sang Bass, Ballad of Boot Hill), s nímž také hodně vystupoval. Měl ovšem také problémy s alkoholismem a právní spory se svým bývalým producentem Phillipsem, v nichž v průběhu 70. let zvítězil.
V 80. letech byl už Carl Perkins živoucí legendou. Účastnil se nahrávání alba Tug of War ex-Beatla Paula McCartneyho a oživení stylu rockabilly počátkem této dekády jej přivedlo znovu do záře reflektorů koncertních pódií. Nejvýraznějším vystoupením byl v tomto ohledu koncert v roce 1985, Blue Suede Shoes: A Rockabilly Session. Na tomto vystoupení se podíleli mj. další ex-Beatlové George Harrison (který ke Carlovi vždy vzhlížel jako k velkému vzoru) a Ringo Starr a špičkový kytarista Eric Clapton. Perkins pokračoval ve vystupování i v 90. letech, kdy se u něho rozvinula rakovina krku, na kterou v roce 1998 zemřel.
Carl Perkins je možná dnes už poněkud pozapomenutou osobností, faktem ovšem zůstává, že je jedním z nejvlivnějších umělců nejen rockových, ale i country dějin; jeho písně se objevily v repertoáru mj. Elvise Presleyho, Johnnyho Cashe, Beatles a Jimiho Hendrixe. Je členem několika "síní slávy" a zvaný "králem rockabilly" (styl na pomezí country a rock'n'rollu). Jeho píseň Blue Suede Shoes byla zařazena mezi 500 písní, které vytvořily rock'n'roll časopisem The Rolling Stone. Bez nadsázky můžeme říci, že se jedná o jednoho z otců rock'n'rollu.

Diskografie (výběr):
Dance Album (1957)
On Top (1969)
My Kind of Country (1973)
Ol'Blue Suede's Back (1978)
Born to Rock (1990)
King of Rockabilly (1995)
Go Cat Go (1996)


Carl Perkins na počátku své hvězdné kariéry (cca rok 1956)


Scéna z filmu Jamboree (1957) ukazuje skupinu Perkins Brothers: zleva Clayton Perkins, Carl Perkins, W.S. Holland a Jay Perkins.



Tato píseň je asi známější v podání Beatles (zpívá George Harrison); na ukázku jsem ji zvolil pro její autentický rockabilly sound konce 50. let.


A tuhle asi nemohu vynechat!

Píseň 10. týdne

9. března 2012 v 0:43 | Alda |  Archiv písní týdne
Pro tento týden jsem zabrousil do 50. let a vybral jsem rock'n'rollovou klasiku Honey Don't od amerického zpěváka a kytaristy Carla Perkinse. Poprvé vyšla roku 1956 jako B-strana patrně nejslavnějšího Perkinsova singlu Blue Suede Shoes. Autorem hudby i textu je Carl samotný. Když píseň poprvé přehrával svým spoluhráčům, údajně jeho bratr Jay protestoval, že je píseň divná, protože po akordu E v ní následuje akord C7 (t. zv. terciová příbuznost); podle bluesového standartu, který tehdy rock'n'rolloví hudebníci považovali za "zlaté pravidlo", by měl následovat akord A, což byl i Jayův argument. Zprvu píseň nechtěl hrát, ale nakonec ho Carl přesvědčil, že je to něco nového. Dnes je tato (v kontextu doby vzniku písně) neobvyklá změna akordu velmi ceněna.
Píseň je možná známější v podání The Beatles, kteří ji nahráli na album For Sale s Ringem Starrem jako zpěvákem (rok 1964). Dlouhou dobu jsem tuto verzi preferoval (hlavně kvůli sólové kytaře George Harrisona - mimochodem, George byl Carlovým velkým fanouškem), ale teď přicházím i verzi Carlově na chuť. (Tato je z roku 1978). Budiž předznamenáním pro článek o Carlovi, který se chystám v brzké době napsat.


text (naznačil jsem tam i onu neobvyklou akordovou změnu):

E
Well how can you say you will when you won't,
C7
Say you do, baby, when you don't?
Let me know, honey, how you feel
Tell the truth how is love real.

But oh well honey don't, well honey don't,
Honey don't, honey don't, honey don't
I say you will when you won't, oh honey, don't.

Well I love you, baby, and you ought to know
I like the way you wear your clothes,
If it's in a batch you were so doggone sweet,
You got that sand all over your feet.

Well sometimes I love you on a Saturday night,
Sunday morning you don't look right.
You've been out painting the town,
Uh baby, been stepping around.

The Book of Taliesyn

3. března 2012 v 14:03 | Alda |  Alba
Druhé studiové album britské skupiny Deep Purple bylo vydáno na sklonku roku 1968 u vydavatelství Harvest Records (americké vydání firma Tetragrammaton - tam vyšlo ještě dříve, japonské a kanadské Polydor následujícího roku). Album bylo nahráváno dosti ve spěchu, na žádost amerického labelu, protože Deep Purple dosáhli ve Státech nečekaného obrovského úspěchu s předchozí deskou Shades of Deep Purple a singlem Hush. Bylo v plánu americké turné, pro které bylo potřeba utvořit dostatečně rozsáhlý repertoár.
Bylo tedy nutné, aby album bylo co nejrychleji dokončeno. To se promítlo i ve složení skladeb - ze sedmi byly tři skladby převzaté. Situace tak do značné míry připomínala nahrávání předchozí desky, na které byly z osmi písní čtyři převzaté. Přece jen však na této desce mají původní věci navrch - a koneckonců převzaté skladby jsou pojaty dosti inovativním způsobem. Zde dodejme, že album chtělo obsáhnout pestrou koláž nálad, tak jako to dokázal bájný pěvec Taliesyn (u dvora krále Artuše), k jehož duchovnímu odkazu se tu skupina hlásí (tomu plně odpovídá také velmi pestře pojatý obal desky).
Sedm čísel alba je opravdu pestrou koláží - vypalovačky Listen, Learn, Read On a Kentucky Woman (převzatá od Neila Diamonda) ostře kontrastují s napjatou, mystickou atmosférou čísla Shield nebo s další původní věcí, melancholicky temnou Anthem. Kentucky Woman zachovává alespoň rámcově americký "country" výraz, ovšem je pěkně přitvrzená hutným basovým základem, sólem na varhany a drsným vokálem Roda Evanse. Řadí se tak po bok dalších zdařilých cover-verzí, We Can Work It Out, převzaté z repertoáru Beatles, a River Deep, Mountain High, kterou původně nazpívala Tina Turnerová. Tato verze je natažená do gigantické desetiminutové délky a představuje velmi silný závěr desky. Sedmičku doplňuje instrumentálka Wring That Neck evokující (alespoň pro mě) atmosféru cirkusového varieté. Nejcharakterističtějším prvkem desky je dualita kytary Ritchieho Blackmorea a varhan Jona Lorda, střídajících se v sólových partech, s čímž se u Deep Purple setkáme vždy, ačkoliv se skupina počínaje albem In Rock ubírala poněkud jiným směrem.
Fanoušci "klasické", t. zv. Mark II sestavy Deep Purple (hrající v 1. pol. 70. let) toto album, stejně jako předchozí a následující desku, poněkud přehlížejí. Je pravda, že se zde skupina představuje v docela jiném rozměru než na deskách pozdějších, jako již zmíněné In Rock. Zatímco tady totiž reflektovala tehdejší hudební vývoj (psychedelic rock, art rock), v 70. letech přišla s něčím zcela novým - hard rockem. Pokud jde ale o posluchačský zážitek jako takový, nejsou na tom Deep Purple t. zv. sestavy Mark I, o nic hůře; ba dokonce si troufám tvrdit, že již zmíněnou pestrostí tato deska své následovníky i předčí. Myslím, že duchovní odkaz středověkého pěvce důstojně naplňuje.

seznam skladeb:
strana A
1. Listen, Learn, Read On (Blackmore, Evans, Lord, Paice)
2. Wring That Neck (Blackmore, Lord, Paice, Simper) (pozn. u původního amerického vydání jako Hard Road)
3. Kentucky Woman (Diamond)
4. A:Exposition (Blackmore, Lord, Paice, Simper) B:We Can Work It Out (Lennon, McCartney)

strana B
1. Shield (Blackmore, Evans, Lord)
2. Anthem (Evans, Lord)
3. River Deep, Mountain High (Barry, Greenwich, Spector)

obsazení:
Ritchie Blackmore - kytary
Rod Evans - sólový zpěv
Jon Lord - klávesové nástroje, zpěv, smyčcové aranžmá (B2)
Ian Paice - bicí
Nicky Simper - baskytara, zpěv

Derek Lawrence - produkce
John Vernon Lord - design obalu


Píseň 9. týdne

1. března 2012 v 23:31 | Alda |  Archiv písní týdne
Na tento týden jsem pro vás vybral píseň Fly By Night ze stejnojmenného alba kanadské skupiny Rush, které vyšlo v roce 1975. Píseň napsali baskytarista a zpěvák skupiny Geddy Lee (hudba) a bubeník Neil Peart (text). Do textu se promítl autobiografický prvek - Neil se nechal inspirovat svým krátkodobým pobytem v Londýně předtím, než se přidal k Rush.
Píseň má díky své jednoduché, živě znějící melodii vyloženě hitový potenciál a byla vydána jako singl, ovšem nepodařilo se jí umístit se v hitparádách. Byla však dost oblíbená, na př. právě ve Velké Británii. Dodnes je jednou z nejznámějších písní Rush a dobrou ukázkou jejich rané tvorby. Já osobně ji mám rád právě pro její optimistickou náladu. Člověk se vydává na dalekou cestu do neznáma v nadšeném a trochu nedočkavém očekávání věcí příštích...


text písně:

Why try? I know why
The feeling inside me says it's time I was gone
Clear head, new life ahead
It's time I was king now -- not just one more pawn

[Chorus:]
Fly by night, away from here
Change my life again
Fly by night, goodbye my dear
My ship isn't coming and I just can't pretend

Moon rise, thoughtful eyes
Staring back at me from the window beside
No fright or hindsight
Leaving behind that empty feeling inside

[Chorus]

Start a new chapter
Find what I'm after
It's changing every day
The change of a season
Is enough of a reason
To want to get away
Quiet and pensive
My thoughts apprehensive
The hours drift away
Leaving my homeland
Playing a lone hand
My life begins today

[Chorus]